Historie obce

Velmi stručná historie obce Návojná Návojná – naše obec, náš domov. Jakou má historii? Co se skrývá v jejích časem zavátých příbězích, co nám nabídne k poznání? Nezdolní lidé, trvalé tradice, často nelehký boj o holé přežití - to vše lze nalézt v pramenech, které o Návojné hovoří. Zkusme si zde připomenout alespoň zásadní okamžiky v naší historii.

Neznáme přesné datum založení obce. Ostatně je velmi málo obcí, které mají nějakou verifikovanou zprávu o svém vzniku. Nicméně je zřejmé, že Návojná svůj vznik může vázat na nedaleký hrad Brumov, jehož význam pro naše okolí byl mnohdy doslova životně důležitý. Hrad jako takový můžeme dle poměrně rozsáhlého a důkladného archeologického výzkumu datovat do první poloviny 13.století. Nález tympanonu ze sakrální hradní místnosti odkazuje na cisterciáckou stavební huť velehradskou a ta přišla na Velehrad v roce 1205. Vraťme se však k Návojné. Není pravděpodobné, že by Návojná byla založena paralelně s hradem, avšak nelze vyloučit, že lidé Návojnou obývali již v průběhu první poloviny 15.století. Jedná se však o pouhou spekulaci, potažmo analogii k Nedašovu (1422).

První písemná zmínka o obci pochází z počátku 16. století, konkrétně z roku 1503, kdy je naše obec uváděna jako součást brumovského panství a prodána Janu Meziříčskému z Lomnice. Poté se o Návojné na několik let v pramenech mlčí. Až v roce 1516 se nám představuje návojský šafář Jan, ale jen aby zjitřil naši fantazii a hned se zase vrací do šera dějin. Zprávy z roku 1537 jsou už bohatší. Návojná, Brumov, Bylnice, Štítná a Nedašova Lhota žádaly panstvo o vyproštění z práva odúmrtního a o svodné pastvy žaludové a bukvicové v panských lesích. Jakkoli se nám tyto žádosti zdají nejasné, zbytečné či nedůležité, vězme, že tyto otázky ve své době byly v pravdě existenční. Nutno dodat, že Adam z Lomnice se k této žádosti našich obcí přiklonil veskrze a po více méně přijatelných podmínkách žádosti vyhověl.

Po těchto konkrétních údajích se osud naší obce ubíral velmi podobnou cestou, jakou šel brumovský hrad, Návojná trpěla stejnými neduhy, radovala se stejných vítězství na poli vojenském i politickém. Svou vlastní dějinnou epizodu začala Návojná psát při dělení brumovského panství roku 1662. Brumov drželi Forgáčové a po smrti otce se pět dcer dělilo o majetek. Co si budeme nalhávat, taková dělba nepomůže nikdy ničemu, natož rozsáhlému panství. Ale to není naším problémem, zájemci o další vývoj panství Brumov odkazuji na výbornou literaturu PhDr. Zdeňka Pokludy nebo na stručnou konzultaci u autora příspěvku. Pro nás je důležité, že při této dělbě došlo k vytvoření autonomní části BRUMOV III. Návojná, která byla zárodkem k panství Návojná. Zkusme zde udělat malou vsuvku a připomeňme si, že 4. září 1663 se přes Návojnou přehnala tatarská horda, která svou krutostí vstoupila do lidových vyprávění a pověstí.

Po spíše chaotických majetkových přesunech se Návojná dostává roku 1674 do držení rodu Selbů. Ti svůj díl spravovali z hradu, kde jim byla určena jeho část. Dalším majitelem Návojné byl rod Hetzerů z Aurachu, kteří ho koupili v roce 1733. Karolina Hetzerova z Aurachu řešila své věci ze svého statku v Divnicích, takže ani ona neměla potřebo budovat nové správní sídlo.

Vrchnostenské sídlo na tomto majetku zbudovali až Beisselové z Gymnichu (1753 – sňatkem), neboť Návojná byla jejich jediným panstvím. Museli tedy někde bydlet a vést úřednickou agendu. A tak mohl být v roce 1760 vykácen díl lesa a dříví svezeno do obce na stavbu panského obydlí. Naděje, které může čtenář vkládat do této zmínky o nějaké vrchnostenské budově v Návojné, dostanou rychle ránu pod pás, jelikož v roce 1782 v Návojné stál pouze jeden jediný panský domek a i ten byl pronajat židovi. Co se stalo, jestli bylo nové panské sídlo dostavěno, poté nějak poškozeno, nebo jestli bylo od stavby upuštěno, to se asi nikdy nedozvíme. Krom dřevěné správní budovy ve Valašských Příkazech měli Beisselové své hlavní sídlo v domě v Brumově. Ten byl zděný, přízemní, pokrytý šindelem a obsahoval dva pokoje a předsíň.

Za vcelku nešťastných okolností kupuje panství v roce 1782 Josef Bernard Zhořský ze Zhoře. Nový majitel se brzy pustil do radikální přestavby sídelní budovy, a tak již roku 1790 zaujímala prostor dvou původních usedlostí a byla nazvána „Kaštýlem“. Tato jednopatrová budova obsahovala v přízemí předsíň, vrchnostenskou kancelář, místnost pro drába, čtyři menší místnosti a dvě kuchyně. V horním patře byla předsíň, jeden velký pokoj a čtyři další menší obytné místnosti. K domu přiléhala stáj pro čtyři koně. Jak je vidět, jednalo se o dosud nejhonosnější panské obydlí na návojském panství. Ovšem to opravdu nejreprezentativnější mělo teprve přijít. Dodejme ještě, že Zhořský nechal vybudovat dva panské dvory, které plně funkční plnily svůj účel ještě v polovině 20.století - dvůr Návojná a Radošín. Ano, dvůr Návojná. Ovšem ten trošičku pozměnil svou podobu a známější je pod „technicky“ jiným názvem, ale o tom až dále.

Po Zhořského smrti v roce 1800 se vdova Františka dostává do finančních problémů a nastává období nových machinací, v roce 1802 dojde dokonce k dražbě majetku, ale i přesto Návojná během šesti let jedenáctkrát změní majitele. Stabilitu do panství přinesl až rok 1835. tehdy si pomalu chátrající panství přijel prohlédnout Wofgang rytíř z Manneru, předseda kriminálního soudu ve Znojmě, též znojemský starosta. Tento vážený muž nakonec se svou manželkou Návojnou koupili.

Ještě dva roky po koupi uvažovali o rekonstrukci brumovského Kaštýlu, ale nakonec zvítězil odvážný plán výstavby budovy nové – budovy, jež začala psát historii zámku Návojná. Manner radikálně přestavil stávající budovy návojského dvora, nákladně je vybavil, přesto nebyl stále spokojen. Proto nechal v roce 1845 vyhotovit nové plány na již skutečně zámeckou budovu. Tu stavitel Vašíček vsadil mezi dvě upravené ramena z původního dvora, čímž vznik charakteristický půdorys podkovy. Manner souhlasil a o dva roky později výstavba započala. Zámek byl dokončen roku 1851, upravován byl dále nádherný a rozměrný park, který čítal přes dvě stovky šlechtěných dřevin. Manner byl tvrdým mužem a svým chováním často vyvolával spory s návojňany, nicméně pozvedl návojské panství k relativně spokojenému životu. Zemřel 30. března 1864 na svém zbudovaném zámku.

Wofgang rytíř Manner měl se svou ženou Barborou dvě děti, Huga a Felicii. Hugo se stal právníkem a do své smrti (1910) byl velkým návojským patriotem a oblíbeným, váženým mužem. Felicie se jako šestnáctiletá provdala za čtyřicetiletého Jana Křtitele Centnera. Jemu porodila šest dětí: Sefine (1856), Huga (1857), Barboru (1860), Fritze (1863), Jindřicha (1869) a Antonína – nejzáhadnější ze zámeckých dětí. Dětem z návojského zámku však nebylo dopřáno dlouhé putování po tomto světě. Sefine zemřela ve svých osmi letech, Hugo spáchal v osmadvaceti sebevraždu, Barbora podlehla duševní chorobě, Fritz zemřel záhy po porodu a tajemný soudní praktikant Antonín za nejasných okolností umírá v roce 1894.

Dospělého věku se tedy dožívá pouze Jindřich, který se 5. září 1896 oženil s Pavlínou Mrázkovou. Spolu vychovali tři děti – Viktora (1897), Huga (1900) a Felicii (1909). Jindřich byl jednou z prvních obětí I. světové války, takže Pavlína následně zůstala na výchovu tří dětí sama. Jejich život byl silně ovlivněn výstavbou železnice v letech 1923-1928. Jako majitele velkého dílu místních lesů se Centner-Mannerové stali dodavateli dříví ke stavebním pracím, využili pilu, kterou výhodně koupili v Brumově, a jejich ekonomická situace se výrazně zlepšila. A samozřejmě ne jenom jejich. Stavba železnice se stala významným zdrojem obživy pro naše místní a zároveň se spojení se světem nabízelo jako možnost řešení mnoha dalších tíživých okolností.

Tak jak zasáhla do života zámeckých první světová válka, postihla je i hrůza fašistické poroby národa. Center-Mannerové jako Němci samozřejmě nepociťovali všechny útrapy, které válka uvalila, ovšem dodejme, že bylo-li to možné, snažili se místním pomoci. Existuje několik doložených případu, kdy zejména slečna Felicie využila svého vlivu a zabránila neštěstí.

Situace se během války začala pomalu měnit, nikdo si nemohl být jistý tím, co přijde zítra, proto milostpaní Pavlína počátkem roku 1945 rozhodla, že uchrání to nejcennější, co na zámku je, a sami se na čas uchýlí do bezpečí. Bála se příchodu východních vojsk a volila nejrychlejší způsob. Do bojkovického zámku nechala odvést šestnáct beden s cennostmi, ty tam nechala zazdít a během noci 24. nebo 26.dubna Návojnou opustili. Neměli v úmyslu opustit ji natrvalo, jejich cesta měla být pouze jakýmsi přechodným řešením válečných komplikací, ovšem dějinné okolnosti chtěly tomu, že rod Centner-Manner se natrvalo do Návojné již nevrátil.

Zámek, velkostatek i brumovská pila byly zabrány podle dekretu o konfiskaci německého majetku. Budova zámku prošla mnohými změnami. Zajímavou kapitolou byl pokus o vybudování hodinářské dílny Arnošta Horny v roce 1948, ten ale narazil na nepřízeň mocenského aparátu. Poté budovu užíval brumovský podnik MEZ, který zde zřídil byty svým zaměstnancům, a byty jsou v zámku i v současné době.

Již nemůžeme mluvit o historicitě zámku, ten nešetrnými architektonickými úpravami pozbyl někdejší empírový půvab. Ovšem je snahou a odvážným plánem nynějšího zastupitelstva postarat se o dostavbu levého zámeckého křídla, které muselo být koncem šedesátých let zbouráno. Jistě by tak někdejší dominanta Návojné doznala důstojnějšího hávu.


Aleš Naňák, kronikář obce